Job 7

1Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka. 2Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého: 3Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny. 4Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání. 5Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští. 6Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení. 7Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí, 8Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude. 9Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase, 10Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho. 11Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své. 12Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil? 13Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má: 14Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne, 15Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život. 16Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji. 17Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ? 18A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ? 19Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny? 20Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem? 21Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.