Verš dne

Když mě volá v čase úzkosti; já ho vysvobodím, a ty mě oslavíš.

---

V peci našich nejhlubších bolestí stojí Bůh ne jako pasivní pozorovatel na dálce — stojí jako *pozvání*, s rozpjatými paží, vyzývající nás, abychom křičeli spíše než se uzavírali do sebe. V tomto božském příkazu je něco hluboce něžného, neboť pouze milující Otec by změnil naši zoufalství v dveře společenství. Vykoupení, které slibuje, není pouhým úniky z okolností, ale vzkříšením duše, které přirozeně přetéká v chválu — jako by chvála byla velmi podpisem zanechaným na každém životě, kterého se dotýká. Naše zkoušky tedy nejsou opuštěné pustiny, ale posvátné práhy, kde se slabost stává velmi jazykem, skrze nějž vstupuje sláva do světa.